Ladislav Mohelník:
Aby nedošlo k nějakému omylu, tak hned na začátku se sluší upozornit na to, že Gottwald na Ostravici ve skutečnosti z materialistického hlediska nikdy nebyl. Jeho duch však bohužel ano, a proto je nutno na názvu tohoto příspěvku trvat. Straší zde totiž dodnes. Je to dokonce doloženo novým svědectvím seriozního ostravického občana. Nedávno se totiž Gottwaldův duch objevil dokonce až za plotem ostravického hřbitova, hned u Pomníku Obětem 1. a 2. světové války. Není známo, proč si vybral zrovna ostravický hřbitov a pomník, když se dnes již zcela bezpečně a hodnověrně ví, že mu soudružky pomohly v r. 1953 skonat v daleké matičce Praze. Jeho ostatky byly nejlepšími sovětskými odborníky nabalzamovány po vzoru Lenina, uloženy do vitriny na památném Vítkově a tam také údajně podle pomluvy stalinistů zakrátko spolehlivě shnily. Protože na rozdíl od Lenina se už své voskové masky nedočkal, neměli se naši bolševici čemu po ruském vzoru klanět. Na pomníky obětem válek, pomníky neznámých vojínů… proto nalepili svoje rudé hvězdy, v mapách a propagandistických brožurách přejmenovali i stovky let staré památníky na památníky rudé armády. Především na oběti první světové války se však zcela programově zapomínalo, protože mezi nimi byli často i ti co bojovali za habsburské Rakousko – Uhersko proti carskému Rusku, ale také naší vynikající legionáři, kteří posléze v tvrdých bojích s bolševikem obsadili značnou část Sibiře i s její magistrálou dokonce i dlouho poté, co 1. světová válka oficiálně skončila a v Rusku zvítězil socialismus. Tím byli okamžitě prvořadými nepřáteli všech naších „pokrokových“ hlupáků, kteří nemohli pochopit, že žijí ve státě, který vznikl a dosáhl světového uznání především díky Masarykově západní diplomacii a vojenským úspěchům naších legii, a nikoli na Leninův povel s výstřelem z Aurory. Přesto bychom si měli připomenou, zda někde nějaká rudoarmějská oběť nebyla skutečně pochována, ale nemusí to samozřejmě být na úkor těch naších vlastních. 8 padlých rudoarmějců bylo bylo jak známo sice necelý rok na zdejším hřbitově pohřbeno, ale byli exhumování a pohřbení ve Frýdku. Na ostravickém hřbitově byly, ne příliš důstojně, pohřbeny rovněž německé oběti 2. světové války a i jim bychom se měli naučit přiznat tento status se vši kultivovanosti a lidskostí. Rozsáhlý a nákladný Gottwaldův památník v jeho rodišti v Dědicích, kde se ve skutečnosti vůbec nenarodil, protože se narodil v Herolticích, je už ve jménu jakési historické spravedlnosti dokonce i zbourán, takže někde přestal Gottwald strašit už definitivně. Ostravické oběti komunistického režimu si na tento okamžik a na svůj památník ještě budou muset počkat. Přitom by stačilo spravedlivě a s minimálním nákladem pouze připojit jejich zatajována jména ke jménům oběti režimu fašistického.
Poslední náš skutečný mocnář, který oficiálně navštívil Ostravici byl pravděpodobně Franz Joseph I. (*1830 +1916). Místní kroniky o jeho návštěvě sice mlčí, stejně jako regionální historici. Bába Justina Mohelníková ( *1888 +1975) si však ještě i ve stáři dobře pamatovala, jak jej jako školní dítka byli vítat a mávat jeho průvodu, který mířil údolím Bílé na Konečnou, kde měla být také cílová zastávka jeho pompézní ostravické vizitace. Dítka z dolní Ostravice se docela prošla, ale pamětnice Justina na tuto parádu i s vojenským doprovodem vzpomínala ve stáří jen v dobrém, přestože zrovna její bratr Ignác Pavlica (*1896 +1917) se na pomníku zařadil mezi oběti 1. světové války. Pro neznalé je snad zapotřebí připomenout, že Bílá až po Konečnou byla do komunistické reorganizace v roce 1952 součásti Ostravice.
Není podle mého názoru doloženo žádným svědectvím, že by Masaryk projel někdy přes Ostravici, avšak vzhledem k jeho cestám na Slovensko, kde skutečně svoji chatu měl, to zcela vyloučit pravděpodobně nelze. Masarykovo údolí je dnes v podstatě skryto pod hladinou přehrady a tak nějací nadšenci alespoň postavili na jejím břehu podivný památník na něco co se možná snad ani nestalo a pokud ano, tak stojí tam, kde Masaryk zcela určitě nikdy nebyl. Péče o něj a jeho symbolický význam navíc vůbec neodpovídá a ty tři letité svíčky svědčí pouze o tom, že ani těch poklon poslední dobou není mnoho. Nikdo už asi ani neví zda ve svém údolí ve Starých Hamrech skutečně vůbec v roce 1928 byl, či dokonce přespal. Jeho duch je i s penzionem Posker a vlastně i s nádherným kusem beskydské krajiny stejně někde pod vodou přehrady Šance, postavené v r. 1968 ( dokončené 1969). Jisté je, že alespoň přes Frýdlant n. O. Masaryk a později i Beneš skutečně s krátkou zastávkou projeli. Ostravici tak zůstává díky nezájmu mocnářů skutečně zase jen ten Gottwaldův duch.
Ilustrační foto jako obecní zrcadlo z r. 1954 je již bez soudruha Gottwalda, jenž o rok dříve podlehl statečně v boji se zákeřnou syfilidou. Nový bolševický mocnář, Antonín Zápotocký, již mezi tím stačil v roce 1953 provést strategickou měnovou reformu. Vděčný ostravický pracující lid mu za to svojí hojnou účasti a skandováním bojových hesel na prvomájové manifestaci vyjádřil svou lásku, zatím co hrstka místních kulaků místo toho provokativně sázela na poli, od rána do večera, ty svoje kobzale.
Je tedy docela možné, že i Gottwaldův duch přišel na vizitu, že se přišel rovnou z pekla podívat na důsledky toho, co za svého života stačil na Ostravici spáchat aniž by ji za svého života kdykoli navštívil. Vždyť mezi místními dušemi v obci k tomu měl dostatek snaživých pomocníků a ctitelů, kteří však většinou skončili v rámci svého přesvědčení spíše v kremační peci, a to že mají nějakou duši, ani netušili. Dlouholetý komunistický funkcionář MNV, Karel Dudek, určitě nepatřil k těm nejagresivnějším ostravickým bolševickým zločincům, nakonec své místo na ostravickém hřbitově přece jen našel, přestože nikdy v čele takovéhoto průvodu nechyběl. Byl mimořádně pozoruhodným řečníkem. I přes vážný tón jeho bolševických projevu, se ti co si na jeho slova vzpomenou mohou dodnes utlouct smíchy. Tak snad po něčem takovém duch Gottwalda zatoužil? Po nějakém tom směšném soudruhovi? Některé slušně vedené děti měly doslova zakázáno od rodičů na komunistické akce chodit. Lampion odjakživa spojovaný s pohanskou tradicí nenacházel dříve u nábožensky založených rodičů pochopení, samozřejmě i proto, že nám tuto tradici přivezli do obce východní bolševici, kteří se tím celá desetiletí pokoušeli vymazat z kalendáře 28. říjen jako výročí založení republiky a nahradit jej výročím zbožňované bolševické revoluce, která se sice podle ruských názorů odehrála až 7. listopadu, ale podle názoru našich horlivých bolševiků již dokonce 25. října 1917. Protože mezi 28. říjnem a 25. již podle nich zřejmě nebyl až tak velký rozdíl, konala se oslava obvykle pouze jedna, v předvečer výročí, a to podle jejich soudu samozřejmě pouze ta důležitější. Později za normalizace už dokonce jen zcela nesmyslně onoho 7. listopadu. Po roce 1972 si už jméno Masaryk v souvislosti se vznikem republiky hned tak někdo nedovolil ani veřejně vyslovit. V roce 1968 se ještě vyslovit dalo, ale 50 let po založení republiky a pouhé dva měsíce po ruské okupaci se jakékoli nežádoucí shromažďování stalo pro pravověrné marxisty leninisty obzvláště ožehavým. Bolševici plně chápali závažnost okamžiku, kdy v jejich myslích 28. 10. 1968 hrozila spíše demonstrace proti okupaci, na místo nějaké oslavy. Vládla mezi nimi obava, aby se lampiony neproměnily v klacky. Dopadlo to z jejich hlediska nadmíru dobře. Lidé již byli zastrašení a pokořeni. Pouze minimum oportunistů, v dohledné době ze strany vyloučených a posléze z práce vyhozených jedinců, proneslo někde stranou tribuny nějakou tu větu. Hlavním bolševickým „Blekotou“ opět byl stranou pověřen spolehlivý a straně vždy věrný Karel Dudek, který se doslova s třesoucími koleny skutečně odvážil na tribunu vstoupit. Pointou celého příběhu je, že dnes už nikoho nezajímá, co na tribuně řekl, ale pana starostu by mohlo zajímat, že tribuna nestála před pomníkem u hřbitova, jak se zřejmě domnívá, ale pod kaštany v hospodě U Tkáče. Karel Dudek věděl velmi dobře, kde má stát tribuna, právě proto, že jeho rodina oběti fašistického teroru skutečně byla. V těžké době si dokonce i místní bolševici rozpomněli na to, kde má oslava 28. října správně probíhat. U Tkáče se totiž ve skutečnosti odehrávaly v prvních týdnech po obdržení prvního Československého zákona v roce 1918 rozhodující události a shromáždění občanů obce, související s vyhlášením Československé republiky v Praze. Památník obětem první a posléze i druhé světové války vznikl na Ostravici až po jejich ukončení. Ta první skončila až 11. 11. 1918 a ta druhá, jak je všeobecně známo, 8. 5. 1945. Nenapadlo náhodou někdy pana starostu nebo paní učitelku dějepisu, že je vlastně nejen hloupé, ale i arogantní, když se nechápavě klanějí sice rudoarmějcům padlým za vlast a svobodu, ale na legionáře, který na pomníku mezi uvedenými jmény není, prostě proto, že válku přežil, zcela zapomenou. Dost možná, že nikdo z těch co na kamenné desce jsou uvedeni neudělal pro vznik samostatného Československého státu tolik co on. Také proto , že na rozdíl od mnoha jiných oběti uvedených na pomníku stal z hlediska demokracie na správné vítězné straně barikády, věděl co chce a měl i větší štěstí. Starostův lampionový průvod pořádaný 27. října nemůžeme na Ostravici chápat jinak než jako cizorodý východní import a kulturní vliv oslavující bolševickou revoluci, což je neomylně potvrzeno pochodem k pomníku rudoarmějců, jako reziduu bolševické ideologie v obci a starostově mysli. To že momentálně schází hvězda, nic neznamená, protože v 60. létech už také nějaký ten rok scházela, než si ji tam místní bolševici kolaborující s okupanty opět zase vylepili. Soudruh předseda MNV Gibala se o to tehdy horlivě zasadil. Kdyby měl pan starosta na mysli demokracii, udělal by se svými ovečkami ještě pár kroků, postavil by se U Tkáče na tribunu nejen on, ale pozval by tam třeba i zástupce opozice. Možná by se tam i pohádali stejně, jako se pohádali naší dědové, když řešili problém ostravické volby mezi Rakouskem – Uherskem a Československem, když řešili týden po 28. říjnu to, který zákon pro Ostravici vlastně platí. Možná by se tím přepracovaný pan starosta alespoň vyhnul zbytečným soudním trapasům.
O žádné oběti, o žádné nešťastné události , která by nastála v souvislosti se vznikem republiky, a která by mohla mít nějaký vztah k místu, kde chodí pan starosta v posledních létech „blekotat“ svoje nesmysly o Gottwaldovi hrstce svých věrných příznivců a pár desítkám nic netušících žáků ostravické školy nalákaných lampiony, kteří se asi nikdy nic moc o tom, co a kde se v obci 28. října 1918 skutečně odehrávalo. Ve své zanedbané škole se zřejmě nedověděli ani to, že k žádné hospodské rvačce tehdy nedošlo. Ten kdo si zajde 28. října ke Tkáčovi na jedno pivo, anebo alespoň na fofolu, projeví více vlastenectví a poctivé úcty k státnímu svátku, než obecní klauni, kteří ani nepochopili, že náš stat vznikl ve skutečnosti s Novým rokem 1993, a že důvodů k nabubřelým oslavám něčeho, co už dávno neexistuje, ani na Ostravici moc není. Pan starosta by si měl, dřív než začne mluvit o Gottwaldovi, uvědomit, že už i starý „Kotrc“ toho „nakoktal“ víc než dost, a že Gottwaldovy zrůdné praktiky převzaté od Stalina začal na Ostravici zavádět jeho vlastní předek jako jeden z prvních, ale když se v roce 1918 zakládalo Československo, tak o žádném Mališovi, ani o jeho předcích nikde v kronikách bohužel ani nejmenší zmínka nezůstala.
http://www.krasybeskyd.wz.cz/trasy/trasa0057.htm
http://www.panoramio.com/photo/85758889#
https://www.turistika.cz/trasy/masarykovo-udoli/detail
https://mapy.cz/fotografie?x=18.4451463&y=49.5128885&z=14&source=foto&id=329175
http://www.vmp.cz/
http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/5299-ostravice/
http://pravyprostor.cz/jak-se-muze-soudruzka-semelova-sama-ze-sebe-nepozvracet/
http://www.evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE8107-8057
http://valecnehroby.army.cz/
http://zpravy.idnes.cz/poslechnete-si-gottwaldova-slova-ktera-spustila-desetileti-totality-1e1-/domaci.aspx?c=A080225_120907_domaci_adb
2 comments