Ladislav Mohelník:
Každý člověk, i ten sebeméně ješitný, musí mít radost, když jeho práci alespoň někdo trochu ocení. Nejlépe v takové pohádce, jako například Princezna se zlatou hvězdou na čele, můžeme vidět, jak velkou radost z udělení Řádu šunky zlaté může například mít i prostý kuchtík. Vlasta Burián se svého vytouženého metálu sice také dočkal, ale současně i nedočkal. Většinou se v reálném životě onoho vděku a naplnění svých ctižádostivých představ nakonec málo kdo dočká. Udělení diplomu paní Martině Klimkové za vzorné vedení knihovny bude mít nakonec pravděpodobně blíže k tomu Buriánovi než k té princezně.
Vítězství v soutěži většinou bývá jedinou poctivou cestou k získání kvalitní práce, jako předpokladu úspěchu. Někdy však může výsledek takovéto soutěže více záviset na tom, kdo vlastně je v porotě soutěže, než na tom, co předkládáme. Soutěž Vesnice roku není v tomto směru tak vzdálená běžným soutěžím, abychom nepochopili, že diplom za vzorné vedení knihovny, je něčím, co je od samotné podstaty hlavní soutěže hodně vzdálené. Není to jistě žádná soutěž bez přímých politických vlivů, a i tím je její objektivitu nutno brát s patřičnou rezervou. Jsou ovšem vesnice, jako Řepiště, nebo Jeseník nad Odrou, kde se možná skutečně podařilo zmobilizovat lidi k mnohaleté aktivitě a dobrovolné péči o životní prostředí, o kultivaci obce i okolní krajiny. Soutěžní podmínky jsou nepochybně jasné. Na krajské úrovni se Ostravice takovéto soutěže může sice snadno zúčastnit, ale na téže úrovni, ale především na celostátní už vůbec žádnou šanci uspět nemá. K úspěchu je nezbytná nepochybně aktivita většiny občanů, ale i určitá originalita a neopakovatelnost, přesvědčivost a alespoň zdání ušlechtilého charakteru obce. Někdy o vítězství nakonec rozhodují úplné detaily. Například to, kdo je v obci právě u moci. Je proto lidsky pochopitelné, že i nějaký a něčí diplom dokáže udělat panu starostovi opravdickou radost. Poněkud méně pochopitelné ovšem je, proč se okolo takovéhoto úspěchu knihovnice ostravické knihovny vlastně vůbec motá, proč je na všech fotografiích a ve všech mediích středem pozorností spíše on, než paní Martina Klimková, o které bychom se jinak mohli domnívat, že je to ocenění především její práce. A v tomto momentu začnou lidskou zvědavost provokovat další jednoduché, ale současně i možná příliš náročné otázky.
Jak může být oceněna paní Martina Klímková za nejlepší vedení knihovny, když v katalogu knihovny s deseti tisíci svazky není zařazena ani jedna publikace Karla Michňáka (*1930 +1992), nejvýznamnějšího a pravděpodobně i jediného významného ostravického rodáka v oboru filozofie? Je to totéž, jako by jste v městské knihovně v Příboru nenašli ani jednu knihu od tamějšího rodáka Sigmunda Freuda. Na Ostravici mimořádně zajímavého filosofa Karlovy univerzity v Praze, na jehož osobním životním příběhu je zachycen přerod od primitivního myšlení bolševika, k hlubokým duchovním problémům a otázkám filosofa světového formátu, v knihovně vůbec nenajdeme. Protože byl i jedním z prvních signatářů Charty 77, byl jeho životní osud normalizátory usměrněn od vysokoškolského pedagoga k domovníkovi. Jeho celoživotní dílo nakonec není díky bolševikům příliš rozsáhlé, ale řada věci je i v současnosti přesto ještě v antikvariátech dostupná. Tím méně je absence jeho díla v ostravické knihovně omluvitelná. Měly by zde správně být uloženy všechny jeho publikace alespoň jako kopie, i kdyby to měl pan starosta zaplatit ze své výplaty a i kdyby si to přečetl jeden jediný místní čtenář. Bez jeho kompletního díla je ostravická knihovna, vyznačující se především tím, že je plná braku, jen hrubým nedodělkem. Je stejně nebo dokonce více zmrzačená, než v dobách, kdy měla své místo ještě ve škole U Kostela, a kdy na půdě byly navršeny celé obrovské hromady balíků cenzurou vyřazených knih, ve kterých jsme se ovšem na rozdíl od dnešních děti mohli díky paní učitelce Božoňové prohrabovat alespoň v rámci družiny a přečíst si to zakázané, což nás samozřejmě mimořádně zajímalo. Diplom byl bez jakékoli diskuze jen hodně předčasný, protože v tomto směru ostravická knihovna rozhodně vzorně vedená není. Je jen dokladem toho, že diplom udělil někdo, kdo ve skutečnosti nebyl vůbec kompetentní, přestože fm.denik.cz to viděl úplně jinak. Členové komise zhodnotili veškerou činnost, náplň, aktuálnost a informační systémy. Následovalo vyhodnocení, které nebylo dopředu známo.
Již jen z prostého faktu, že si pan starosta uspořádal výlet do Prahy za svými straníky, je naopak zřejmé, že již dopředu bylo vše jasné. Když se z oslavné ódy fm.denik.cz a z wikipedie nakonec dozvíme, že tím kdo cenu uděloval byla paní ministryně kultury za TOP 09 a někdejší vizovická místostarostka Alena Hanáková, hned jsme doma. Doma, v našem rudém koutku republiky. Před pádem Nečasovy vlády jsme ještě netušili, jak „velká škoda“ ostravickým politickým kariéristům vznikne. Nyní už můžeme alespoň tušit, co pan starosta na předávání úsměvného a pro obec zcela bezvýznamného kousku papíru v Praze vůbec hledal.
Je nejspíš otázkou všeobecné apatie, možná i malé sečtělosti a nedostatku všeobecného politického a kulturního přehledu ostravických čtenářů, že se od listopadu 1989 nenašel nikdo, kdo by dokázal ostatní ostravické občany na život a dílo Karla Michňáka, tohoto ostravického velikána, alespoň upozornit. Kromě knihovnice těmi prvními měli být především ostravičtí bolševici, kteří by se mu měli jako jeden každý hluboce poklonit na místním hřbitově. I kdyby neřekl jako filosof nikdy nic víc, než to co řekl v rámci semináře svým studentům na Karlově univerzitě v březnu 1968, velikánem by pro celý svět slušných lidí nepochybně byl:
„Já jsem tím vinen – jako člen KSČ jsem zodpovědný za zločiny padesátých let, jako člen KSČ jsem se stal docentem, zatímco nadanější a schopnější pro toto místo se v důsledku svého mravního postoje ocitli ve vězení, nemohli dostudovat, ba často ani začít studovat.“
(Karel Michňák, březen 1968)
Zdroj: http://fm.denik.cz/zpravy_region/knihovna-v-ostravici-uspela-v-celostatni-soutezi-20121009.html
2 comments