Ještě před únorem 1948 si mohli někteří ostravičtí sportovní nadšenci dát oprávněně do svého znaku orla. Dnešní si tam mohou dát nanejvýš jeho mršinu.
Ale starosta už tam pro jistotu za lidovce zasadil stromek. Velký a na malém kopečku.
Zatímco dávná a smutná událost u Vendrýně je dodnes v prostonárodní goralské písni připomínána jako důvod k „vymlásknutí štamprle“, nedávno chcíplého orla již dnes na Ostravici nikdo nepolituje. Nestačil ještě ani pořádně zdomácnět a přirůst k srdci místních politiků. Vlci, medvědi a orli, kteří vyhynuli v Beskydech v minulém století již s příchodem komunistů a lidovců, zanechali za sebou několik lokálních názvů, které svědčí o tom, že tito predátoři zde spolu s původními obyvateli kdysi skutečně žili ve vzájemné úctě. Jejich násilné nové vypouštění do přírody je teď stejně směšné, jako celá politika řízená z Prahy. Beskydská krajina i nadále ztrácí svoji vlídnost a přestává být obytná pro normálního slušného člověka, právě kvůli svým půvabům a svému bohatství, ale především také kvůli politickému marasmu vyhlašeného rudého koutku relubliky a hrabivosti čenichajících mafii.
Opilí sedláci od sousedů z Vendryně si zvyšovali své sebevědomí zpěvem u pultu v místní hospodě. Dnešní postbolševičtí nabobi jdou dál a předvádějí na Ostravici svoji velikost hlučnými letadly, motorkami, ohňostroji a tlampači, s reprodukovanou hudbou prokládanou stupidními povely. Celý den až do noci vyřvávají v údolí i z okolních vrchů. Náš pes je nemá rád, a přestože mu na zahradě dopřáváme velkou volnost, raději v pudu sebezáchovy zaleze do boudy, aby si šetřil své zdraví. Orel je příliš ušlechtilé zvíře, než aby mohl kroužit nad Ostravici mezi letadly, stavět hnízdo na vrcholcích sjezdovek a zakládat rodinu v akustickém smogu primitivní ostravickolidovecké lokality totality.
(37.38 %)
