Ladislav Mohelník:
Hlídka na dvoře, ale zemědělské stoje za stodolou odstrojovali uličníci, kterým se nejrůznější matice hodily do praků jako projektily lépe, než nějaké ty kamínky. To, že tato vyslovená sabotáž se mohla stát ještě i koncem padesátých let snadno osudnou některým rodičům, nikomu v dětských létech nedošlo. Mnozí to měli dokonce i přísně zakázáno, ale odolejte. Odolejte klubku motouzu do samovazu, když jste ho tak nutně potřebovali na výrobu lana pro opičí dráhu v lese. První traktor, který jezedáci dostali darem od státu, který jej nepochybně ukradl nějakému kulakovi už stejně nehybně stal za stodolou, a žádnou šanci vyjet do pole už nikdy neměl. Objevil se dokonce pásový traktor, o kterém zlé jazyky tvrdily, že to byl dar sovětských soudruhů, kteří ve svých vojenských továrnách přešli především na mírovou výrobu. „Sovětský pasák“ s rudou hvězdou stál věčně před garáži a vzpouzel se úderům Kotrcova kladiva. Celé dny okolo něj stal shluk lelkujících rádců, kteří doufali, že se do té jarní orby přece jen zapojí. Nebylo snadné jej na noc zatlačit zpátky do garáže, která mu byla velkoryse z majetku Jana Mohelníka přisouzená. Začal venku trávit i noci a garáž – kovárna, osiřela na dlouhou dobu. Na poli jej téměř nikdo nikdy neměl možnost spatřit dělat nějakou užitečnou práci. Pokud se mu k ukradenému poli vůbec podařilo dojet, tak hlavním problémem vždy spíše bylo, jak jej z toho pole dostat zase zpět. Tisíce pokusů někdy i mnohaminutových nastartovat tuto vymoženost kolektivizace ovlivnilo svým zvukovým efektem atmosféru vesnice, která do té doby byla zvyklá maximálně jen na cinkot podkov na žulové dlažbě místní komunikace. Jiný zvuk měl Karel Mohelník, jiný Franta Milata, Zátopek, Fabiánek… Snad všichni však byli dost nepříjemní a nevrlí, když se někdo potají a nenápadně na jejich žebřiňáku nebo platoňáku vzadu svezl. Snadno mohl okusit šlehnutí bičem. Kdo se uměl zeptat a posadil se vedle formana na kozlíku, nikdy nebyl odmítnut, mohl být klidně o nějakou tu minutu dříve ze školy doma. Takovýto taxikářský zvyk si nějakou chvíli podrželi ještě i první jezedáčtí traktoristé, než v tom začali místní bolševici spatřovat rozkrádání socialistického vlastnictví. „Kotrc“ k traktoristům chvíli také patřil, než traktor i s nákladem převrátil a ono to udělalo dle jeho vlastního vyjádření ko ko kotrc… Od tohoto okamžiku se z něj stal již jen snaživý Kotrc, jezedácký strážce dvora a garáži ukradených Janu Mohelníkovi. Ten měl alespoň každodenní jistotu, že na jeho majetek i na něj samotného dnem i nocí dohlíží oko nadmíru snaživé, oko jednoho z prvních ostravických jezedáků, jejichž bídný majetek posloužil k vydírání těch, kteří o kolektivní hospodaření vůbec nestáli. Jan Mohelník strávil za svou neochotu vstoupit do družstva ve vězeních celkově 5 let. Mimo jiné i na proslulém Mírově, kde měl údajně dokonce tu „čest“ pobývat spolu s pozdějším bolševickým vůdcem Gustavem Husákem, v jehož nekrologu tento zásadní údaj ovšem schází. Kotrc od ukradené kovářské výhně spolehlivě hlídal ukradený Jendův dvůr až do své tragické smrti pod koly vlastního kolektivního traktoru v 60. létech. Krásná přezdívka však zůstala i dalším generacím Kotrců až do naší kryptokratické současnosti.
One comment